zhasni_online_1.jpg

1/3 „Být v realitě pro mě bylo dost nepříjemné“

Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Humans of Prague, který zaznamenává životní zkušenosti lidí z pražských ulic

„Pro mě jako pro lesbu bylo online seznamování vždy hrozně důležité. Já jsem z jižní Moravy, z maloměsta, a internet byl pro mě v dospívání jediné spojení se světem. A především s dalšíma holkama, co jsou na holky. Celý můj coming out, to, že jsem začala randit s holkama, v podstatě způsobil internet. Můj první vztah vypadal tak, že jsem si tři měsíce ve čtrnácti psala s holkou, kterou jsem potkala na jednom diskusním fóru ve vláknu ‚lesbická láska'. Strašně jsem se do ní zamilovala. Přitom jsem ji naživo nikdy nepotkala a za celou dobu, co jsme si psaly, jsem viděla jen asi dvě její fotky. Zpětně si myslím, že to možná byl nějaký padesátiletý týpek, co seděl doma a bavil se tím. Ale pro mě to tehdy znamenalo úplně všechno. Bylo to pro mě sebeurčující, skrze to jsem si definovala svoji lesbickou identitu. Já jsem se tehdy potřebovala vnitřně vyoutovat, ubezpečit se sama před sebou, že jsem lesba. Takže třeba první orgasmus jsem měla online. Během chatování s touhle holkou / tímhle padesátiletým týpkem. Dlouho jsem holky potkávala výhradně tímhle způsobem, protože jsem nevěděla, kde je reálně hledat."

zhasni_online_1.jpg

„Být v realitě pro mě bylo dost nepříjemné. Já se veřejně vyoutovala dost brzo, už na základní škole. Tím, že jsem hodně otevřená a nejsem zvyklá lhát, tak ve chvíli, kdy jsem si řekla ‚OK, takhle to tedy je', jsem to o sobě začala i říkat. Řekla jsem to svým dvěma kamarádkám, které tomu nevěřily, a tak to řekly všem ve škole. Prošla jsem si pak docela brutální šikanou, ale brala jsem to v tom prudérním prostředí jako vlastní osobní aktivismus. Na gymnázium jsem šla do vedlejšího maloměsta už s tím, že to tam ty děcka věděly. V té době jsem jednou jela na vinobraní, kam se sjížděli mladí i dospělí, a měla tam první reálný kontakt s dívkou. Zakoukaly jsme se do sebe s jednou slečnou, potkaly se na záchodcích a líbaly se. V tu chvíli tam ale přišla její kamarádka a reagovala stylem: ‚Co to sakra děláš?!' Ta holka, se kterou jsme se líbaly, mě odstrčila a řekla: ‚Fuj, ty lesbo!' Dnes je z ní otevřená lesba, ale tehdy se od toho chtěla distancovat. Prudérní okolí totiž nejvíc tlačí na samotné homosexuály. Šikana pro mě v dospívání byla strašně nepříjemná – když mi kradli sešity a psali do nich ‚lesbo, jdi do plynu!' –, ale pořád to nebylo tak strašné, jako když se mi tohle stalo od homosexuálního člověka. Navíc během momentu, který pro mě byl hodně intimní. A v rámci poznávání sebe sama hodně důležitý. Tohle byl prostě můj absolutně nejhorší zážitek z dospívání, dodnes se kvůli tomu bojím oslovit holku na ulici. A přesně takovéhle zážitky mě pak ještě víc vedly na internet. Protože to pro mě byl ‚safe space', bezpečné místo, kde nikdo nezpochybňoval, jaká jsem. Místo, kde jsem si mohla určitým způsobem vyfiltrovat lidi a říct si, s kým se budu bavit, s kým se budu seznamovat. Cítila jsem, že tam můžu být sama sebou. To je něco, co v té mé žité realitě nikdy moc nešlo."

Humans of Prague