zhasni_swingers_1.jpg

1/3 „Hledala jsem lásku“

Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Humans of Prague, který zaznamenává životní zkušenosti lidí z pražských ulic

„Před lety mě jeden chlap pozval do swingers klubu, abych mu dělala doprovod. Shodou okolností to byl stejný člověk, který o pár měsíců později pozval i tady moji lásku, současnou přítelkyni. Akorát že já jsem tam tehdy nešla a ona tam šla. A podle toho se ta naše zkušenost odvíjela. Ale v té době jsme se ještě neznaly. Já tam tehdy nešla, protože mě to vůbec nezajímalo. Hledala jsem lásku. Kamarádi si ze mě dělali srandu, že jsem šíleně romantická. Četla jsem si knížky plné lásky, říkala si ‚paráda, paráda', ale pak zjistila, že jsem asi prošvihla určité období, a okolo třicítky už potkávala jen lidi, co si chtěli užít, co už na žádnou romantiku nevěřili. Chlapi mě měli spíš jako hračku. Vždy se po čase objevila nějaká třináctá komnata. Buď to byli submisivní muži, nebo fetišisti, nebo nosili pánské pásy cudnosti. Moje láska říká, že mých temných komnat je nekonečně mnoho, takže se nemůžu divit."

zhasni_swingers_1.jpg



„Zjistila jsem, že žena je asi víc schopná dát mi v lásce to, co potřebuju. Nečekala jsem, že mě ještě něco takového potká. Měly jsme první rande a mě zarazilo, že jsme se hned bavily dost otevřeně o sexu. Jestli měl někdo z nás trojku, a tak podobně. Přišlo mi to divné, ale časem se to vysvětlilo. Řekla mi, že chodí do jednoho klubu a že to je podobné jako BDSM klub, který jsem měla ráda a který jsem využívala jako milenecký azyl. Ale když jsem si o tom jejím klubu začala číst na internetu, tak jsem byla v šoku. Vůbec to neodpovídalo tomu, co mi bylo řečeno. Druhý den jsem před ten klub jela a napsala jí sms: ‚Jsem tady, jdu dovnitř.' Chtěla jsem se přesvědčit na vlastní oči. Nedostala jsem od ní ale souhlas. Nakonec jsme si řekly, že jestli tam půjdeme, tak spolu. Když jsme to nakonec poprvé udělaly, tak jsem tam vydržela dvacet minut. Dostala jsem hysterický záchvat, pohádaly jsme se, něco tehdy padlo i o rozchodu – naše největší hádka v životě. Vadili mi tam ti nazí chlapi, vadilo mi, jak tam po mně všichni koukají, vadilo mi, že to prostředí bylo oplzlé, nechutné, vůbec ne sexy. Strašně mě vytočilo, když místní vrátný řekl mojí lásce: ‚Jé, ahoj, tys tady dlouho nebyla!' Chtěla jsem se oddělit od lidí, někam si zalézt, vůbec se s nikým nekamarádit. Udělala jsem si z ručníku takový hidžáb, aby všichni věděli, že k nim nepatřím. Takhle to napoprvé dopadlo. Pak se mi to rozleželo, chtěla jsem ukázat lepší tvář, a tak jsme tam za týden šly znovu. Chovala jsem se slušně, nikoho neurážela a na mojí lásce nechávala, aby vyřizovala lidi, co se na nás vrhali. Ale vadilo mi, že ona pořád opakovala: ‚Slečna nechce, slečna nechce.' Tak jsem si říkala: Jak – já nechci? Ona snad chce? Pořád mi to potom vrtalo hlavou. Za nějaký čas jsme se doma dívaly na porno, bylo tam víc chlapů na jedné holce a moje láska mi řekla: ‚Jo, tak na tohle jsem se ráda koukala v tom swingers klubu.' Tak jsem se jí zeptala: ‚Takže kdyby se tohle dělo mně, tak by ses na to dívala taky?' A ona řekla: ‚Jo.' Byla jsem vyděšená. Ale dál jsme tam chodily. Všechny ty kluby se totiž perou o holky, takže jsme tam měly vstup zdarma, pití zdarma, jídlo zdarma. Řekla jsem: ‚Dobře, budeme tam chodit, budeme tohle využívat, zneužívat, ale všechny budu posílat do háje.'"

„Začala jsem se o to prostředí zajímat, začala jsem o swingers psát blog. Bavila jsem se s hodně lidmi, hodně lidí mi psalo přes internet. Po čase mi došlo, že ti, kdo tam chodí, se bojí lásky. Že se jich nemusím bát. Že to jsou nešťastní lidé na nešťastném místě."

Humans of Prague