01_shibari_1.jpg

1/3 „O sexu se u nás nikdy nemluvilo“

Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Humans of Prague, který zaznamenává životní zkušenosti lidí z pražských ulic

„Začalo to tak, že mě před necelými dvěma lety oslovil jeden kluk na BDSM webu, kde jsem si krátce předtím založila profil. Po zhlédnutí Padesáti odstínů šedi. Kluk mi napsal, že hledá modelku na workshop, jestli bych s ním nešla. Na workshopech se člověk naučí technickou stránku věci – dozvíte se, kde jsou na těle nervy, jak pracovat s provazy, jak vázat uzly. Často tam chodí lidé, kteří ani nejsou partneři, protože svazování znamená pro každého člověka něco jiného. Pro někoho to může být něco jako tanec, pro někoho vizuální umění, pro jiného je to tělocvik, pro dalšího předehra k sexu. U mě to prošlo vývojem. Dříve jsem dělala gymnastiku a ze začátku jsem i shibari brala čistě jako protažení těla. Zároveň jsem ráda visela v hezkých pozicích, vytvářela obrazce. Byla to pro mě taková akrobacie v provazech. To trvalo až do chvíle, kdy jsem našla partnera, se kterým jsem začala vázat i mimo workshopy. S ním jsem u toho začala mít daleko intenzivnější prožitky. Fyzické i citové. Bylo to, jako když se zamilujete – všechno okolo vás přestane existovat a vy chcete všechno ze sebe dát tomu druhému člověku."

„Svazování je dominantně-submisivní vztah. Kdo váže, je dominantní, kdo se nechá vázat, je submisivní. Mému partnerovi se líbí, že trpím. Že trpím pro něj. Ale aby se mu to líbilo, tak musí vědět, že se to líbí mně. Ví, že určitý druh bolesti mě vzrušuje. Jiný ale ne – kdyby mě někdo píchnul vidličkou, tak by se mi to nelíbilo. Já musím trpět pro někoho. Pro něj. Odevzdávám se mu. V podstatě mu říkám: ‚Jsem tvoje, můžeš si se mnou dělat, co chceš!' Proto mezi těmi lidmi musí být ohromná důvěra. Čím je jejich vztah silnější, tím je zkušenost vázání hezčí. Ten vztah je klíčový, provazy jsou jen nástroj. Na druhou stranu si myslím, že bez provazů bych se tehdy nezamilovala."


Humans of Prague