zhasni_coming_out_01.jpg

1/3 ‚Tys to udělal, viď?‘

Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Humans of Prague, který zaznamenává životní zkušenosti lidí z pražských ulic

„Z mé zkušenosti má coming out tři fáze. Nejdřív to člověk přizná sám sobě, pak to přizná svému okolí, svým nejbližším kamarádům, a až nakonec to přizná rodině. Já jsem to o sobě věděl už od šesti, sedmi let. Respektive věděl jsem, že jsem jiný než ostatní. Naši mi říkali, že jsem tak trochu přeskočil dětství. Nehrál jsem fotbal, moc nelítal venku, spíš jsem si četl. Zavřel jsem se do pokoje, žil ve svém světě. Ne, že bych si v té době plně uvědomoval, jakou mám sexualitu, ale pamatuji se, že jsem se třeba koukal na jednu pohádku, kde byl v jedné scéně nějaký polonahý pán, a mně se to hrozně líbilo. A tak jsem si tu scénu pořád vracel a pouštěl znovu. Než jsem začal mutovat, tak si mě lidé v telefonu pletli s mámou a ve škole si ze mě spolužáci dělali srandu, že jsem teplej. Já jsem nejdřív vůbec nechápal, co tím myslí, a později si to nechtěl přiznat. To vlastní přiznání většinou přichází ve chvíli, kdy se člověk poprvé do někoho zamiluje. Mně se to stalo až celkem pozdě, v osmnácti. Toho kluka jsem už nějakou dobu znal. Byl to zpěvák, já šel na jeho představení, a když skončilo, tak jsem mu gratuloval. Podával jsem mu ruku, podíval se mu do očí a něco se stalo, něco se spustilo. Jak lusknutím prstu. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Pořád jsem na něj musel myslet, ale první dva, tři dny jsem si to pro sebe nedokázal odůvodnit. Pak jsem si to zanalyzoval, pojmenoval a zjistil, že jsem se do něj asi zamiloval. Nebylo to jednoduché, ale za týden jsem to poprvé vyslovil před někým jiným. A myslím, že přiznání kamarádům šlo u mě ruku v ruce s přiznáním sám sobě."

zhasni_coming_out_01.jpg



„Dva roky jsem prožíval neopětovanou lásku. Byl jsem toho hrozně plný a v jednu chvíli měl nakročeno k tomu, všechno mámě říct. Ale ona na mě tehdy šla špatně a tím si mě na několik dalších let zavřela. Vytvořil jsem si v sobě určitý blok. Asi i proto, že když mě potká něco nedobrého, tak to prožívám dvakrát víc než ostatní. Dnes už s tím umím trochu pracovat, mít určitý nadhled, ale tehdy jsem to ještě neuměl. A ona podle mě nechápala, v jakém stavu jsem byl. Myslela si, že to celé hraji a že se v tom schválně utápím. Možná to tak trochu bylo, ale rozhodně jsem si neřekl: ‚Tak, teď budu trpět!' Ona mi ale tehdy řekla: ‚Ježiš, to ještě zažiješ mnohokrát!' Hodně to banalizovala a tím mi ublížila. Když jsem prožíval rozchody v dalších letech a cítil jsem se špatně, tak mi máma chyběla, ale doma jsem to už neřešil. Odešel jsem studovat od nás z maloměsta do Brna, žil jsem si svůj život a domů jezdil jednou za dva měsíce, hrát poslušného synáčka. Tohle období trvalo sedm let, až do minulého léta."

Humans of Prague