zhasni_online_2.jpg

2/3 „Být v realitě pro mě bylo dost nepříjemné“

Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Humans of Prague

„Puberta pro mě byla dost náročná. Spolužáci mi nerozuměli, rodiče mi nerozuměli, nikdo mi nerozuměl. Jediní, kdo mi rozuměli, byli lidé na internetu. Přišla jsem ze školy, hodila tašku do rohu, sedla si k počítači a odešla od něj až ve chvíli, kdy se mě máma ve dvě ráno zeptala, jestli to myslím vážně. Tak to bylo. Celou tu dobu jsem si s někým psala, sledovala filmy a seriály. Na internetu jsem se projevovala úplně jinak než s lidmi okolo mě. Jinak jsem mluvila a mluvila o jiných věcech. Třeba o svých zájmech. Ty jsou sexualitou dost ovlivněné – jako lesba se nechceš dívat na filmy, kde se neustále líbá muž a žena, chceš prožívat něco, co ti je bližší, sledovat postavy, se kterými se můžeš identifikovat. Já jsem proto hodně sledovala lesbickou kinematografii. Kdykoliv jsem viděla, že někdo má – ač imaginárně, ve filmu – fungující vztah, tak mi to dělalo hrozně dobře. Sama jsem pak měla první opravdový vztah s holkou, co žila v Praze. V té době jsem se vyoutovala doma. Máma to brala těžce, ale táta to vzal celkem v pohodě. A asi mu přišlo zábavné mi nějakým způsobem pomáhat, takže mě jednoho dne odvezl do Prahy a čekal na mě čtyři hodiny v McDonaldu, abych já mohla mít své první rande s děvčetem. Po čtyřech měsících, co jsme si psaly přes ICQ. Neměly jsme tehdy mobily s internetem, ale kdykoliv jsem byla doma, tak jsem sto procent času trávila chatováním s ní. Protože s ní mi zkrátka bylo nejlíp. Když jsme se tehdy poprvé viděly naživo, tak jsem byla překvapená, jak vlastně vypadá úplně jinak, než jsem si ji představovala. Ale zároveň jsme se spolu asi za dvě hodiny vyspaly – můj první sex. Nemohla jsme to vydržet. Zároveň jsem si potřebovala finálně ověřit, jestli to tak fakt je. Jestli jsem opravdu lesba. Bylo to celé docela bizarní, ale zároveň to pro mě, lesbu z maloměsta, byla jediná možnost, jak se ve vztazích posunout dál."

zhasni_online_2.jpg



Humans of Prague