zhasni_swingers_2.jpg

2/3 „Hledala jsem lásku“

Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Humans of Prague, který zaznamenává životní zkušenosti lidí z pražských ulic

„Moje zkušenost je naprosto odlišná. Člověk, kterého jsem znala přes normální věci, jako je chození do kina, mě jednou vzal do swingers klubu, aby měl volnou vstupenku. Nebyla jsem adept na jeho partnerku ani milenku, byla jsem zvědavá, jak takové místo vypadá, a tak jsem šla. Ale on se tehdy vůbec neobtěžoval uvést mě do toho, co by mě tam mohlo potkat. První místnost v klubu, kam jsme šli, byla plná šatních skříněk jak někde v tělocvičně. Ten chlap tam byl jako doma – vzal si papuče, sundal si kalhoty, mě nechal, jak jsem byla, a řekl: ‚Pojď.' Přes takový podivný úvod mě to prostředí nějakým způsobem oslovilo a chtěla jsem se tam vracet. Byl to jiný podnik, než poznala Barča, dnes už ani neexistuje. Líbil se mi ten koncept – člověk přišel do té první, univerzální místnosti s těmi skříňkami, nechal tam oblečení a vydal se do suterénu. Tam byl najednou takový hezký, hédonistický podnik, který neměl žádné limity. Když člověk nechtěl jít na diskotéku, nechtěl jít do kina, nechtěl jít do wellness, tak mohl jít tam, a od všech těchto zážitků tam něco bylo. Dovolovalo to prožít večer ve zrychleném tempu. Člověk si tam mohl hrát na druhý život. To je asi to klíčové. Byla tam sorta lidí, které normálně nepotkávám – hodně cizinců, hodně různorodých lidí. A byla tam zcela jiná interaktivita seznamování, jiný způsob komunikace. Pro mě byl ten prostor strašně atraktivní už jen tím, jak byl strukturovaný. Líbilo se mi, že ať se mi v životě právě dělo cokoliv, tak jsem mohla všechny ty starosti nechat nahoře v šatně. Dodnes neznám jiné místo, kde opravdu můžu tímto způsobem vypnout. Tam jsem šla, nechala to v té šatně, a dole už se mohlo semlít cokoliv. Je v tom ohromná svoboda, na to si ale člověk musí přijít."

zhasni_swingers_2.jpg



„Každý večer, co jsem tam zažila, byl trochu jiný, ale princip byl vždy podobný. Člověk prošel barem, dal si pití, viděl, jestli je tam už někdo namočený ve vířivce, jestli se něco děje v komunitní místnosti – to byl takový gaučový prostor –, a pak si mohl zvolit, jestli chce nebo nechce jít dál, do dalších místností. Tam už se rozvíjely otevřené orgie. Lidé mají různé preference. Pro někoho bylo vzrušující jen si to tam projít. Člověk si mohl říct‚ tohleto nechci', anebo si říct ‚já bych chtěl něco podobného'. Mohl jste si sednout do rohu a koukat na souložícíi lidi na druhém konci místnosti. Mohl jste tam chodit nahý, mohl jste chodit oblečený, mohl jste chodit v erotickém oblečení – všechno bylo na vás. Líbilo se mi, že jsem si tam mohla najít partnera ne na vztah, ale na chození tam. Potkali jsme se třeba ve sprše, něco příjemného spolu prožili, měli pak na sebe číslo a jednou za čas jsme si řekli: ‚Jdem.' Ty lidi jsem si vůbec nechtěla tahat do soukromého života. Ale vždy mi udělalo hroznou radost, když jsem už znala něčí příběh a zároveň je tam viděla užívat si. Měla jsem pocit, že s nimi sdílím ten jejich druhý život."

„Když jsme se poznaly, Barčo, tak jsem si myslela, že bychom tohle mohly nějakým způsobem do našeho vztahu zaintegrovat. Ale zjistila jsem, že to nejde. Nejen proto, jaká jsi, ale i proto, že to, co se mi na tom dřív líbilo, už dnes není. Líbilo se mi, že o víkendu tam byly hrozně dlouhé otevírací doby. Vždy pro mě byl intenzivní zážitek strávit tam dvanáct hodin v kuse – šest hodin jsem měla sex, šest hodin jsem se bavila. V normálním prostředí, nebo s jedním člověkem, se vám tohle nepodaří. Tam to ale bylo pestré a stimulující. Nepotřebovala jsem drogy, nepotřebovala jsem alkohol, líbilo se mi jen se tomu odevzdat, jen si to prožít. Dáváš to, Barčo?"

Humans of Prague