zhasni_online_3.jpg

3/3 „Být v realitě pro mě bylo dost nepříjemné“

Tento příspěvek vznikl ve spolupráci s Humans of Prague, který zaznamenává životní zkušenosti lidí z pražských ulic

„Nejlepší přátele jsem si našla až na vysoké škole, kde bylo najednou podivínů jako já hrozná spousta. Bylo mi devatenáct a bylo pro mě úžasné, když jsem zjistila, že se můžu s pěti lidmi bavit o tom, co jsem včera viděla za film. Najednou jsem to nemusela dělat přes internet – to bylo něco neuvěřitelného. Prožila jsem si takové to období coming outu, kdy jsem chodila do gay klubů a byla fascinována tím, že se ti lidé veřejně líbají. A bylo mi hrozně dobře, že takoví lidé na světě jsou. Když jsem poprvé potkala pár, který spolu žil, tak jsem myslela, že radostí omdlím. Bylo to nádherný. Vše, co jsem žila na tajňačku ve svém malém pokojíčku v Kyjově, jsem najednou viděla okolo sebe v realitě. A dnes to sama žiju, úplně naplno. A jelikož jsem filmařka, tak i sama vytvářím ten obsah, který jsem v dospívání vyhledávala. Natočila jsem třeba film ‚Strip', který byl o tom, co jsem v minulosti prožila – chodila jsem se striptérkou. Jednou jsem to promítala v malém městečku v severních Čechách a všimla si čtyř mladých leseb, které na to promítání přišly. Podívala jsem se na ně a hned mi bylo jasné, co tam dělají. Po té projekci si mě jedna z těch holek našla na Facebooku a napsala mi zprávu, že mi hrozně děkuje. Byla vděčná, že se s někým mohla identifikovat – ať už se mnou, nebo s postavami toho mého filmu. To byl skvělý pocit. Protože jsem věděla, že si čtyři holky ve svých pokojíčcích o tom na tajňačku povídají a po internetu řeší, jak se vyoutují. Že sní o tom, jak jednou zdrhnou do Brna nebo do Prahy, o tom, že najdou ten svůj ‚safe space', místo, kde o nich nikdo nebude pochybovat."

zhasni_online_3.jpg



„Myslím si, že svět online seznamek je vhodný pro lidi, kteří jsou stydliví. Třeba proto, že mají debilní zkušenost z nějakého vinobraní. Já působím sebevědomě, ale opravdu nejsem schopná přejít na druhý konec baru, dojít za holkou a říct: ‚Čau kotě, zajdem na panáka?' To prostě neumím. Když se mi někdo líbí a stojí vedle mě, tak mlčím. Aplikace typu Tinder nebo Her – což je taková lesbická varianta, která je pro mě lepší v tom, že na ní nepotkávám své heterosexuální kamarádky, které jsou jen zvědavé –, všechny tyhle počáteční úrovně přeskáčou. Najednou stojíš před tím druhým člověkem, na konci toho baru, a už musíte mluvit. Ale je to jednodušší, protože obě víte, že se sobě navzájem líbíte. Takhle jsem potkala svou současnou přítelkyni. Bez té aplikace bych přitom pravděpodobně byla dalšího tři čtvrtě roku sama, protože jsem v té době byla čerstvě po rozchodu. V reálném světě bych ji tehdy nejspíš ignorovala. Protože jsem ignorovala holky, které chtěly něco víc než jen sex. Jednoduše bych si jí nevšimla. Ale ta aplikace mi řekla, že si jí mám všímat. Takže najednou jsem měla super holku u mě v pokoji. Tři týdny jsme si jen povídaly, tentokrát už naživo. Vyprávěly jsme si, co jsme prožily, zamilovaly jsme se. A vděčíme za to jedné hloupé aplikaci."

Humans of Prague