esej.png

„Můj Pane…“

Zašeptala ta slova potichu...

... jakoby mimoděk, když její ruce zabloudily do rozpáleného klína, který se schovával pod krátkou sukní. Štíhlými prsty nahmatala provázek posetý uzlíky, který se ztrácel kdesi mezi stehny a s každým zhoupnutím jedoucího autobusu ještě víc stupňoval rostoucí vzrušení. Úkol na cestu. Od Něho.rukávem zamlžené okno. Venku se rychle stmívalo, a tak už jen matně rozeznávala obrysy ubíhajících domů a tušila v dálce bílý, zasněžený horizont. Připomenul jí, jak se Pánovi líbí její bílá, průsvitná kůže, když se pod ranami dopadajících důtek barví do růžova. A její slzy, které jí stékají po tvářích, než se bolest z mechanicky dopadajících ran přehoupne do rozkoše, která zaplaví celé její tělo... A pak už není nic než ona a on, spojeni vášní a bolestí.

„Můj Pane..."

Přivřela oči a jako by ho znovu viděla před sebou. Jako by jen při pouhé představě cítila jeho sílu, moc... Stačil jen jeho pohled a bylo v něm všechno... A věděla, že kdyby chtěl, rozdrtí její křehký krček ve svých silných rukou jako nic. Věděla, že kdyby chtěla utéct, dožene ji jako dravec svou kořist, chytí pevně její drobná zápěstí, strhne a „vezme" si ji hned na místě. A pokaždé když do ní pronikne, znovu a znovu jí dá pocítit její zranitelnost, kterou mu ona dává, s láskou a odevzdáním, jako nejcennější dar. Někdy ho dokonce schválně provokovala, když chtěla, aby se šelma v něm dostala na světlo, líbilo se jí podléhat znovu a znovu. Věděla dobře, že nad ním nikdy nevyhraje... Už jen z té představy cítila, jak se jí po tvářích rozlévá horko, a netrpělivě poposedla.
Jak dlouho se neviděli? Den, dva? Připadalo jí to jako věčnost. A pak konečně zahlédla na poslední zastávce jeho siluetu. Když před ním automaticky sklopila zrak, jemně jí nadzdvihl bradu a políbil na ústa: „Pojď...," řekl.

Cestou domů byl slyšet jen křupající sníh pod jejich nohama, nebylo třeba říkat nic dalšího. Už věděla, co bude dál, a netoužila po ničem jiném. Pokleknout před ním, nahá a bezbranná, a se zacvaknutím obojku se stát jeho hračkou, majetkem, otrokyní, mazlíčkem, ... čímkoli si on bude přát. Byla jeho a to bylo vše, co potřebovala vědět. Za domovními dveřmi nechala sklouznout kabát, halenku, sukni a poklekla: „Jsem připravená, můj Pane..."

Tento text napsala Edit May